Recenze: Nový časopis pro děti Špuntík

Syn zatím nechodí do školky, proto jsou naším skvělým pomocníkem nejen pro deštivé dny časopisy určené předškolákům.

Internet je sice plný nápadů na tvoření, ale je třeba je nejprve najít, vytisknout, připravit... Rychlejší, pohodlnější i pohodovější je tvoření z dětských časopisů. Bohužel nám ale díky synově rychlosti a apetitu po stříhání, vybarvování (byť stále velkou mírou prováděné maminkou) moc dlouho nevydrží. Takže někdy kupujeme i dva různé časopisy za měsíc.

Zatím nemáme žádný z časopisů předplacený, rozhoduji se tak při koupi podle dostupnosti a obsahu jednotlivých čísel. Vyzkoušeli jsme během podzimu postupně Šikulku, Puntík, Dráček. A alespoň v mých očích se vzrůstající spokojeností s jejich obsahem.

V lednu jsme koupili i první číslo nového "časopisu pro nejmenší" Špuntík.

Jeho název je sice hodně podobný konkurenci, ale pokud máte možnost vzít časopis do rukou, rozhodně si je nespletete. 

Přestože je cena a rozsah stran podobný výše zmiňovaným zavedeným časopisům, časopis je slabší, měkčí kvůli použití papíru s nízkou gramáží. Silnější je pouze několik listů s vystřihovánkami uprostřed časopisu. Stačí to, ale...

Na jednu stranu mě těší, že se tím snad ušetří materiál, ale dítěti se takovými stránkami špatně listuje, snadno jich několik přeskočí a také na nich většina pastelek kreslí méně sytě. Takové stránky se také snadněji pomačkají. Což považuji asi za nějvětší slabiny časopisu. Časopis kvůli tomu vypadá navíc levněji a člověk má pocit, že nedostává za stejné peníze "tolik muziky" jako u konkurence.

Obsah časopisu je více méně standardní, v lednu logicky věnovaný zimě a sněhovým radovánkám. Obrázkové čtení, básničky, bludiště, hledání rozdílů, dvojice, nesmyslů a hned několikrát také stínů k obrázkům, dvě vystřihovánky, vybarvování, obtahování, příběh a další.

Také obrázky jsou podobné konkurenci a v současném jednoduchém stylu. Hlavní trojici - pejska, prasátko a myšku, která celým časopisem provází - nakreslila Michaela Bergmannová. Na jednotlivých úkolech pracovali i další výtvarníci, zbývající obrázky pocházejí z fotobanky.

Co jsem ale v jiných časopisech zatím nenašla, a co mě osobně velmi potěšilo, byla stránka věnovaná pohybu. Tady konkrétně józe a pozici stromu. Ne každý bude ze zařazení zrovna exotické jógy nadšený, ale tip na jednoduchý cvik inspirovaný zvířátky, přírodou nebo věcmi okolo nás, který zvedne dítě od stolečku a vyzve ho k protažení, je podle skvělý nápad.

Stejně tak se mi moc líbí rubrika "řekni mi..." věnovaná emoci. Tady konkrétně slzám. V pár jednoduchých odstavcích je zde vysvětleno, kdy, jak a proč pláčeme.

Za tyto dvě dvojstrany odpouštím časopisu i ten měkký papír a se zvědavostí vyčkávám na náplň druhého čísla.

Shrnutí

Negativa: měkký papír, kterým se dětem špatně listuje, a kresba pastelkou je na něm méně sytá

Pozitiva: netradiční rubriky věnované pohybu a emoci; současná ilustrace

"Must have" i přešlapy v naší dětské výbavičce

Se zájmem jsem si nedávno přečetla zkušenosti a postřehy blogerky Anety, autorky sympatického blogu Za málem, ohledně výbavičky pro miminko.

Maminka od maminky a miminko od miminka se sice liší, přesto se ale na některých doporučení víceméně shodnou. Totiž, že není potřeba pořizovat dopředu vše (existující/co měla vaše známá), ale naopak raději méně, protože to, co budete vy a vaše dítko skutečně potřebovat, se ukáže až časem. A rychle takovou věc sehnat bývá v současnosti lehčí než tu nevyužívanou udat dál.

Zde jsou moje tipy:

Syn zdědil spoustu věcí po synovci, především oblečení, takže ideální situace.

 

Další plán byl jasný: co  z oblečení nemám, to si ušiju. A nebyl marný. Skoro nic naštěstí nechybělo a těch pár praktických kousků jsem ušít zvládla. :-)

Ale samozřejmě jsem také neodolala a některé věci nakoupila. Některé předem, už v těhotenství "na slepo". Plná předsevzetí a odhodlání do té nejlepší a ekologické péče. Další později, když se zdálo, že se můžou hodit a vyřešit nám nějaký trabl. Bohužel byly některé z těchto věcí koupené úplně zbytečně.

Nebylo nezbytně nutné:

Například látkové pleny, ke kterým jsem se navzdory plánům nakonec vůbec neodhodlala. Nebyly síly, netrefila jsem správnou velikost a nechtěla jsem hubeného syna, kterého také bolelo pravděpodobně často bříško, obalovat několika vrstvami látek a ztěžovat mu tak pohyb... Alespoň ty obyčejné bílé čtvercovky našly a nacházejí uplatnění i jinde.

Také těžce sháněný kšilt na mytí vlásků, u kterého se zdálo, že nám pomůže vyřešit tolik obávané mytí vlasů, si syn odmítl i jen zkusit dát na hlavu! :-D

Obešla bych se i bez přebalovací tašky. Koupila jsem si jen naprosto obyčejnou se dvěma kapsami, ale mezi svými kabelkami jsem našla později jednu, která by nejspíš účel splnila úplně stejně nebo i lépa.

Neosvědčila se nám ani žádná z ručních odsávaček a stejně jsme nakonec kupovali tu na vysavač. S mytím v darovaném mycím kyblíku jsme si nevěděli rady a dali přednost menší vaničce. Dětská váha, kterou jsme kupovali na rychlo novou a mrzí mě, že jsem jen o den později našla inzerát s ní od paní z vedleší čtvrti, se teď hodila třeba i na vážení balíčků do Zásilkovny. :-D

Kojící polštář mi na kojení také nevyhovoval, ale doteď slouží jako zábrana a můj polštář v postýlce. Asi klasika. :-)

I videochůvička se ukázala jako zbytečný luxus. V bytě bez zahrady i balkónu jsme pláč hned slyšeli a pádu dítěte z dospělácké postele stejně sama o sobě nezabrání.

Obešli jsme se ale bez monitoru dechu. Uklidnila mě tehdy ještě před porodem porodní asistentka v porodnici, když říkala, že pro zdravé donošené miminko není potřeba. A moje roztržitá povaha si s takovou technikou moc nerozumí, tak by byly plané poplachy nebo nezapnutí nejspíš na denním pořádku a dříve nebo později bych jeho používání stejně vzdala... :-)

Moji skvělí pomocníci:

Naopak dobrou investicí byla nosítka a taška na kolečkách pro cestování s nosítkem.

Dalším skvělým pomocníkem je protiskluzová podložka do vany, zejména pro pohyblivábatolata a sprchování.

Dobrou investicí bylo i malé světýlko na noc. Svítila jsem si s ním už v porodnici a později ho věnovala těhotné kamarádce. Teď by se mi hodilo nějaké podobné s nastavením doby automatického vypnutí znovu, protože syn nechce usínat ve tmě a světlo, byť ze stolní lampičky, mi přijde zbytečně silné a navíc někdy při ní usneme oba a svítíme půl noci. :-( 

Velkou měkkou podložku na hraní a lezení jsme měli pořídit mnohem dříve, jak se v bytě s plovoucí podlahou osvěčila.

A kuchařku "Máma v kuchyni" jsem také měla sehnat o tři roky dříve, když jsem tápala, co dobrého vařit sobě i batoleti. Vaří se nám podle ní ale skvěle z našich oblíbených surovin i teď.

Co by se nám možná také hodilo. Třeba příště :-) 

Třeba houpátko/lehátko/sedátko nebo prostě chvilkové posezení v autosedačce doma by nám možná také dříve pomohlo, ale bála jsem se toho kvůli vývoji. Holt ustrašená prvomatka. :-D 

 

Děsivá říkadla

Časy se mění a některé verše z dětských knih působí dnes už nepatřičně. Svou strašidelností a krutostí. Myslela jsem, že se to je záležitost jen knih dříve vydaných, ale ejhle i tato říkadla se stále vesele opisují, "recyklují" a najdou se i v knihách vydaných v novém tisíciletí!

Na jednu stranu by rodič řekl, že je může využít k výchovným účelům, jak to být nemá, podle mne to ale jde jen do určité míry. Navíc by se mělo spíš ukazovat, jak to se vztahem k zvířatům nebo lidem být má, jak je to správně. Co si myslíte vy?

Kolíbačky od Olgy Štruncové z roku 1982, ale tato "ukolébavka" se otiskuje i v novějších knížkách:

Povídačky od Jana Hály z roku 1989:

A poslední obzvláště ukrutná básnička z knihy Česká říkadla, písničky a pohádky sestavené Miladou Motlovou (2012):

Naštěstí jsou jiní autoři soudnější a říkanku přepsali. :-) Toto je ukázka z knihy Nauč mě mluvit, ale viděla jsem už i jinou verzi:

Další podivuhodné básničky najdete třeba v této facebookové diskuzi.

Mé zkušenosti z pražských swapů

Než jsem napsala plánovaný článek "Poprvé na swapu", byla jsem na swapu - akci, kde si lidé mezi sebou vyměňují zdarma či jen za poplatek organizátorům věci - už podruhé, potřetí, počtvrté... A vlastně už ani v tom lednu by nebyl nadpis pravdivý, protože první swap, kterého jsem se zúčastnila byl už loni, akorát byl čistě knižní (kam jsem odnesla nepotřebné knihy a na oplátku si z něj odnesla knihu o hraní si z nejmenšími, básničky pro děti a francouzský slovník). :-)

Pokud mám ale počítat jen swapy zaměřené především na oblečení, byla jsem letos na čtyřech: ve Světě-Hub na Vinohradech a hned třikrát na Letné - ve Vzletné, Kulturním a řemeslném prostoru Znak a škole Kouzelná fazolka.

Swapy to byly různé, vlastně každý jiný. Byl mezi nimi swap, který se postupem hodin změnil spíš v "hrabárnu", swap s limitovaným počtem přineseného a odneseného oblečení, první swapy organizované na daném místě i swap charitativní.

Každý měl něco do sebe. Nepřehledný swap plný pěkného i značně obnošeného oblečení se žmolky i fleky mě zprvu vyděsil, ale i z něj jsem si odnesla pěkné věci (viz fotka :-). Limitovaný byl kultivovanější, ale zároveň znamenal logicky skromější výběr. První swap ve Znaku byl dvoudenní, během mé návštěvy skoro liduprázdný, ale s kvalitními kousky (mám z něj zatím nejhodnotnější kus - zimní kabát). Naopak charitativní byl ke konci otevírací doby těměř vybraný, tak jen doufám, že věci, které v potřebovali v azylovém domě, kam měly putovat zbylé kousky, schovali raději hned pod pult, aby na ně nezůstaly jen nepoužitelné zbytky. Přebytky z ostatních swapů skončily nejspíše v některé organizaci zabývající se recyklací textilu.


Na některých swapech mají i zkušební kabinky, ty jsem zatím nevyužila, z časových důvodů nebo jsem si jich všimla až pozdě. Když doma zjistím, že mi přinesené oblečení nesedí, poptám se sestry nebo mamky, zda by se jim něco podobného nehodilo, a pokud ne, pošlu daný kousek na dalším swapu zase dál. Kromě oblečení na swap i ze swapu nosím hračky, knihy nebo maličkosti do domácnosti. Vždycky ale s sebou v hlavě nosím seznam věcí, na které se mám zaměřit, které by se mi hodily.

Swapy jsou nyní taková má pravidelná ženská víkendová povyyražení na rodičovské ;-) S postupem času na každý nosím logicky méně věcí, ale zároveň se už dokážu více "držet na řetězu" a méně věcí si i odnáším. Ráda bych navštívila v budoucnu i další swapy, například ten pod širým nebem na náměstí republiky, v Komunitním centru Husická na Žžkově nebo ve Žlutých lázních. A taky se opět podívala do Světu-Hub. (I když ten včerejší jsem zrovna promeškala.)

Díky swapům se opravdu alespoň malá část mého šatníku uvolnila, už v něm v podstatě není oblečení nenošené, naprosto se míjející s mým stylem nebo velikostí. Další výzvou pro mě je vytřídit i oblečení nevyhovující a jen zřídka nenošené kvůli neoblíbené nebo nelichotivé barvě. O tom snad zase někdy příště. .-)

Hledání vlastního stylu II. - Šatník na rodičovské

Jak už jsme psala v prvním článku o hledání vlastního stylu, s narozením miminka mi přestal stávající šatník vyhovovat.

Částečně to dávalo smysl: potřebovala jsem topy, se kterými se dalo snadno kojit, také chvíli trvalo než jsem shodila pár poporodních kil navíc oproti době před těhotenstvím.

Jenže mně se s novou rolí znelíbily i padnoucí a dříve oblíbené kousky oblečení. Nebylo by to nic divného, kdyby se jednalo třeba o boty na podpatku nebo další elegantní či příliš formální oděvy, které na pískoviště moc neužije. Já jsem se ale začala vyhýbat i oblečení jinak pohodlnému. Najednou mi přišlo příliš okoukané, nemódní, obnošené, hipsterské... Zkrátka v roli mámy chci působit už jinak než jako studentka v manšestru.

Dopadlo to tak, že jsem začala střídat jen malou část svého šatníku, která mi buď vyhovuje, nebo, zvlášť v případě zimního oblečení, nemám na výběr. A začala se pídit po svém aktuálním ideálním módním stylu!

Jak jsem už psala minule, užitečným vodítkem mi na této cestě byly texty Kamily Boudové na slou.cz, článek sympatické blogerky Terky a skvělá kniha Ady Bartlové  Vše, co jste chtěli vědět o módě, která vyšla jako na zavolanou. Další užitečné tipy přinesl článek o šatníku na rodičovské Marcely Sobotové z blogu Žijeme minimalismem.

Díky těmto dámám jsem se zamyslela nad tím, jaké oblečení zůstalo mým oblíbeným a proč. Jaké mi vyhovují střihy, barvy, materiály, detaily... A včem se naopak necítím dobře, co nosit zkrátka neumím.

Kdo jsem a co vlastně dělám?

Na tyto téměř filozofické otázky odpovídám coby máma naprosto přízemně: jsem doma, chodím na hřiště, na krátké procházky i delší výlety, do města i do přírody; občas také na návštěvy, rodinná a přítelská setkání; speciálních příležitostí, ať už společenských, studijních či pracovních je pomálu, ale také by mě neměly zaskočit nepřipravenou tím spíš, že obíháním obchodů a shánění vhodného oblečení na poslední chvíli nechci trávit vzácný volný čas.

Dlouho jsem syna kojila i přes den, proto jsem potřebovala oblečení, které šlo snadno stáhnout nebo rozepnout. Investice do speciálního kojícího oblečení se mi kromě spodního prádla zdála vzhledem k tomu, že většinu času trávím doma, zbytečná.

Kvůli tomuto požadavku pro mě byly po dva roky zapovězeny dříve, včetně těhotenství, tolik oblíbené pletené šaty, šatovky nebo dlouhé vesty. Naopak jsem si oblíbila košile, košilové šaty, polotrika s hlubším rozepínáním, kardigany, rozepínací svetry a mikiny. Ušila jsem si zavinovací triko na psaní. A jen lituji, že jsem  nenarazila dříve na svělý tip, jak jednoduše upravit pro kojení tílka se špagetovými ramínky (stačí ve předu nad látkou ramínko odstřihnout, ušít na něm kličku a na hruď přišít knoflíčky).

Šaty mně libé

Naopak stejně jako dřív nosím ráda úzké kalhoty, džíny i legíny. A mé tolik oblíbené vrstvené oblečení, i když teď trochu jinak - ne s vestami nebo tričky na dlouhých rukávech, ale volněji s rozepínáním vpředu. :-)

Svetry mně libé

Hříchy mého šatníku

Při důkladné prohlídce svého šatníku jsem si musela přiznat, že tam jsou věci buď pořízené neuváženě nebo nevhodné dary. Například proužkovaná košile, která se mi líbí pouze v kombinaci s jedním svetrem, ke kterému si ale stejně raději oblékám košili bílou. Nebo vlněné kalhoty se vzorem, které jdou jen stěží kombinovat s mým oblíbeným károvaným kabátkem.

Také jsem v něm objevila  víc trendy oblečení než bych u sebe čekala. A mnoho tzv. hipsterského oblečení, které je už příliš obnošené a moc parády neudělá.

Co se mi tedy líbí? Jaký je můj styl?


Splývavost, vrstvení, praktičnost, snadná pratelnost, univerzálnost. Takové vlastnosti od oblečení nyní potřebuji.

Podle knihy Vše, co jste chtěli vědět o módy bych sobě libý styl zařadila někam k běžnému volnočasovému stylu, volnočasové eleganci či city chic. A někdy i hravý bláznivý colorblocking. :-)

Kromě toho se mi líbí na oblečení bohémské, romantické nebo etno prvky.

A nesmím zapomenout na vlastnoručně ušité a upcyklované!

Naopak se vůbec necítím dobře a neumím nosit oblečení s prvky mladé italské módy, glamour nebo
street style.


Naštěstí se mi budou hodit podobné kousky i do práce. možná se do ní nakonec budu muset vrátit mnohem dříve, než jsem si myslela.

Doufám, že si díky podobným sebezpytům časem zvýším svoji "módní inteligenci" a vytvořím "Malý efektivní šatník" tak, jak o tom hovoří módní návrhářka Kamila Vodochodská:

A svůj šatník zminimalizuji ke své spokojenosti. A třeba si pak nafotím i podobné portfolio jako Marcela Sobotová. Zatím si alespoň srovnám trička podle stylu tak, abych pro nové sáhla během tří vteřin, jak my matky potřebujeme. :-)

Hledání vlastního stylu I. - Barvy

Zatímco módní blogerky v současnosti objevují význam ekologie a udržitelnosti. Já, ekoložka, naopak hledám nové informace o módě a stylu.

Můj šatník je totiž už sice z velké části "ekologický", ale až příliš chaotický a hlavně mi přestal s příchodem miminka vyhovovat.

Když píši "ekologický" znamená to, že většina mého oblečení už několik let pochází převážně ze secondhandů, je poděděná či darovaná nebo se alespoň v mé skříni nachází už po dlouhou hodně dobu, v řádu let. Našla bych mezi ním kousky po rodičích, z dob mých středoškolských let a nejméně jeden kus ještě z dob základní školy.

Jenže je toho v té skříni za ty roky neřízených návštěv secondhandů a s radostí přijímaných oděvů od kamarádek prostě moc. A věcí, které teď v nové roli mámy nosím, přitom ve skutečnosti velmi málo. Proto je na čase z velké části už nevyhovující a nepotřebný šatník provětrat, zmenšit... ale i obměnit, ovšem tak, aby byl k životnímu prostředí ještě šetrnější.

Bylo tedy potřeba strávit trochu času upřímným zamyšlením se nad tím, co vlastně nyní nosím a co nosit chci.

Užitečným vodítkem mi v tom byly texty Kamily Boudové na slou.cz, skvělá kniha Ady Bartlové  Vše, co jste chtěli vědět o módě a článek sympatické blogerky Terky.

Šla jsem na to z gruntu a začala barevnou typologií:

Původně jsem chtěla pojmout článek jako galerii fotek s více či méně vhodným barevným oblčením, zabránil mi v tom ale letitý foťák, tmavý byt a fotografický antitalent.

V hlavní roli barvy

Podle knihy Vše, co jste chtěli vědět o módě jsem se charakterizovala jako typ tmavý, tlumený a spíše teplý. Což pro mě bylo překvapení. Vždy jsem si o sobě totiž myslela, že jsem spíš studený typ. Potvrdil to ale i test doporučovaný v knize Jaká barva mi sluší? s lososovou a fuchsiovou.

Lososová, nebo fuchsiová? I můj syn má jasno! :-)

Zajímavé je, že jsem kvůli tomu sice volila špatně barvu rtěnky, když jsem vybírala odstíny spíše do fialova, oblečení jsem ale instinktivě vybírala spíše v teplých či neutrálních barvách. A nevědomě, ale správně barevně volené kousky se zároveň stávaly i mými nejoblíbenějšími.

Mezi mé oblíbené barvy patří tyrkysová či starorůžová, o kterých jsem si kdysi kdesi přečetla, že sluší všem typům (nevím, jestli je to pravda, nejspíš záleží i na konkrétním odstínu). Následují barvy khaki, tmavě modrá a červená. Také žluté a oranžové je v mém šatníku více než třeba fialové.

Nezáleží ovšem jen na barvě, ale konkrétním odstínu.

V rámci probírání se šatníkem jsem u většiny jednobarevných kousků zkoušela odhadnout, jestli mi daný odstín sluší, nebo ne. (Takových kousků je v mém šatníku hodně, protože mám ráda colorblocking. Když nebylo oblečení, pomohly i ručníky nebo závěsy.) Pomáhalo mi vodítko barevného typu, tedy v mém případě soustředit se na barvy spíše tlumené a teplé. A naopak: dávat si pozor na barvy, které upoutávaly více pozornosti než můj obličej, nebo ve kteých jsem působila až nezdravě. (Přiznávám, že jsem se ale určitě v některých případěch neubránila čistě subjektivnímu hodnocení: toto oblečení mám ráda, tudíž mi sluší a naopak.)

V levých sloupečcích jsou méně slušivé barvy pro můj typ: barvy příliš jasné či studené. V pravých sloupečcích barvy lichotivější.

Prvním výsledkem mého snažení byly dvě kupy oblečení: barvy lichotivé a ty v mém případě méně slušivé. (Tedy ve skutečnosti to byly kupičky tři: třetí nejmenší byla složená z oblečení, u kterého jsem se nedokázala rozhodnout, kam s nimi.) Hromada s méně lichotivými barvami mírně převažovala, ale není to žádná tragédie. Zbavovat se oblečení jen na základě barvy se zatím nehodlám. Často však oblečení v méně slušivém odstínům patří i k méně oblíbeným kouskům, takže ho možná vyřadím z jiných důvodů.

Druhým výsledkem bylo zjištění, jaké barvy dál do mého šatníku vnášet a jakým se naopak bránit. Mohlo by v něm být více hnědé, zelené i béžové - samozřejmě ve správným odstínech. A byť zrovna béžovou příliš nemusím a dosud jsem byla přesdědčená, že mi nesluší, mohu s ní alespoň zkusit doplňovat tmavší a výraznější barvy.

Vyhýbat bych se měla především zářivým sytým barvám, zejména ve fialové, modré a růžové. Ale dobrou službu mi nedělá ani příliš jasná žlutá či oranžová, například zářivě pampelišková (ve které mám jedny darované příjemné šaty, ale nenosím je a od začátku vím proč). Také sněhobílá je pro můj typ příliš vyraznou barvou, lepší jsou trochu jemnější zastřené odstíny jako starobílá, mandlová, slonovinová apod. Žádné překvapení nenastalo ani u černé. Vypadám v ní smutně, přestože ji nosím čím dál častěji. Ale lepší ji je v mém případě nahradit tmavě modou, zelenou, hnědou nebo šedou.. když už musí být dané oblečení tmavé či neutrální.

A jak to máte s oblíbenými a slušivými barvami vy? Zabývali jste se někdy barevnou typologií?